Samice ve smečce jsou většinou různě zpřízněné a kojí lvíčata i od jiné samice. Samice váží 120–150 kg. Samice uloví až 3/4 veškeré potravy smečky. Lví samci se přiživují na kořisti lvic. Říjná lvice se samcem oddělí od smečky a užívají si několik dní páření. Páří se přibližně každých 20 minut. V těchto dnech neloví a ani nežerou. Po 105-125 denní březosti se lvici narodí většinou 2-4 mláďata vážící 1-2 kg, která porodí někde v úkrytu a o samotě.
Koala medvídkovitý je jedno z nejznámějších a nejroztomilejších australských zvířat. I když na první pohled připomíná medvěda, medvědem ve skutečnosti není. Jde o vačnatce, stejně jako třeba klokan. Koaly se až na výjimky živí pouze listím a kůrou blahovičníků. A to ještě jen některými druhy. Jsou vlastně jedinými býložravci, kteří je dokážou strávit. Listy blahovičníku totiž obsahují velké množství vlákniny a terpeny, díky nimž jsou eukalypty pro většinu zvířat jedovaté. Listy blahovičníku mají velmi nízkou energetickou hodnotu, koaly tak musí hodně šetřit energií. Mají velmi pomalý metabolismus, extrémně malý mozek a spí až 20 hodin denně. Hmotnost se pohybuje mezi 12 kg u mohutného samce z jihu Austrálie a 5 kg u drobné samice ze severu.
Surikaty obývají suché savany, pouště a polopouště v jihoafrickém vnitrozemí. Před sluncem a predátory se ukrývají ve skalních štěrbinách, termitištích a norách, buď po jiných savcích, nebo si je vyhrabávají sami. Surikaty se pohybují ve skupinách až 30 jedinců s přísnou sociální strukturou. V čele skupiny stojí dominantní pár, který se zpravidla jako jediný rozmnožuje. Pokud má mláďata jiná než dominantní samice, záleží na rozhodnutí vedoucího páru, jestli zůstanou naživu. Dominantní samice může podřízené samice šikanovat, vyndávat jejich mláďata z nor, popřípadě je i usmrtit. Surikatí jídelníček tvoří i jedovatí hadi, pavouci a štíři, neboť surikaty si s jejich jedem dokáží poradit a jsou vůči němu imunní. Název surikata má původ ve francouzštině, kde souris-chat znamená něco jako „myšokočka“.
Veverka obecná je středně velký hlodavec. V České republice ji nalezneme v lesích všech typů, parcích, alejích, větších zahradách nebo hřbitovech se stromovým porostem. Má zrzavou, černou a někdy hnědou srst. Obvykle dorůstá 19 až 23 cm a dosahuje hmotnosti mezi 250 až 340 g. Huňatý ocas, který napomáhá udržovat rovnováhu při lezení a skocích na stromech a který veverka využívá jako „pokrývku“ těla při spánku, je 14,5 až 20 cm dlouhý. Veverka obecná žije až na období rozmnožování samotářským způsobem života a jiným veverkám se většinou vyhýbá. Ačkoli je strava veverek spíše rostlinná, nezřídka kdy se stává, že sežerou též drobný hmyz, vejce nebo mláďata zpěvných ptáků, ještěrky či jiné menší savce. V současné době veverku obecnou nejvíce ohrožuje ztráta lesů, jejího přirozeného prostředí, a v některých zemích konkurence zavlečené veverky popelavé. V zajetí se dožívají i více než 10 let, ale v přírodě je jejich život plný nástrah a nebezpečí obvykle mnohem kratší.
Je to savec, žije ve vodě i na souši. Jeho globální populace čítá zhruba 400–500 tisíc jedinců. Na souši se pohybuje po břiše. Délka těla 145 až 200 cm, hmotnost do 130 kg, samice jsou o něco menší. Srst je šedobílá až pískově zbarvená, bez síťovité kresby. Tuhé bílé vousy, zřetelně odstávající od kulaté, jakoby kočičí, hlavy. Tuleni žijí ve skupinách menších či větších rozměrů. Vylézají k odpočinku na písečné břehy, přičemž nejsou schopni používat svých zadních končetin, přetvořených do jakýchsi náhradních ploutví. Zato výtečně plavou, dovedou se skvěle potápět a dokážou v případě potřeby zůstat až 45 minut pod hladinou. Normální doba potopení je 5-10 minut, do větších hloubek se ve svém mělkém mořském okolí nepotřebují pouštět. Tuleni jsou hlavně požírači ryb, a proto jsou často pronásledováni rybáři. Chytají i užitkové ryby, jako lososy a dokážou vybrat ryby i z rybářských sítí. Samice tuleně se dožívají 30 až 35 let, zatímco samci jen 20 až 25 let.
Adax núbijský je kriticky ohroženým druhem a patří mezi poslední a nervózní antilopy. Jsou jediným přímorožce se šroubovitě zatočenými rohy. Adax (Addax nasomaculatus) původně obýval okrajové části Sahary od východu až po západ. Dnes je – zejména kvůli pytlákům - kriticky ohrožený. V kohoutku dosahují výšky kolem jednoho metru, samci jsou o málo větší než samice. Obě pohlaví mají kroužkované rohy, průměrně 72 cm dlouhé, u samců mohou dosahovat délky až 120 cm, které tvoří u dospělých samic 1,5 – 2, u samců 2,5 – 3 spirály. Hmotnost: 60–125 kg, délka těla: 150–170 cm. Velkou část svého života stráví na místech bez povrchové vody, k životu jim stačí ta voda, kterou přijmou s potravou. Jsou aktivní v noci, ve dne odpočívají. Adaxové jsou pomalí, krátkonozí běžci a v přírodě proto často padnou za oběť rychlejším predátorům. Velkou část svého života stráví na místech bez povrchové vody, k životu jim stačí ta voda, kterou přijmou s potravou. Adax núbijský je chován v pěti desítkách evropských zoo. V Česku tento druh chová pět zoologických zahrad: Zoo Dvůr Králové nad Labem, Zoo Hodonín, Zoo Zlín, Zoo Olomouc a Zoo Praha.
Jelen je velký sudokopytník z čeledi jelenovitých. U nás na něj narazíte po celé republice. V minulosti byli jeleni téměř vyhubeni, zatímco dnes se jim daří. Pyšní se svojí korunou, troubí k zahájení boje a miluje své kolouchy. Jeleni se dožívají 12 let a můžou vážit až 240 kg. Se svým vzrůstem až 150 cm v kohoutku. Vzrostlé parohy měří na délku i 120 cm. Paroží je zakončeno tzv. korunou. Parohy můžou vážit až 8 kg. Jelen evropský je výlučně býložravý přežvýkavec. Složení potravy se ale mění v závislosti na roční době. Díky své velké velikosti dospělí jeleni nemají v současné době kromě člověka příliš přirozených predátorů. Největší hrozbu pro něj představuje vlk. Ve volné přírodě se jelen evropský dožívá průměrně 10–13 let, v zajetí se může dožít i více než 20 let.
Jedná se o druhého největšího primáta na světě. Vyskytuje se pouze na malém území v horské oblasti na pomezí Konžské demokratické republiky, Ugandy a Rwandy. Nejčastěji obývají deštné pralesy. Samec může měřit více než 170 cm (při rozpětí předních končetin 200–270 cm). Samice jsou vždy menší, nepřesahují 150 cm. Zvládnou šplhat po stromech do výšky až 40 metrů. Navzdory své velikosti a síle gorily horské nepatří mezi agresivní tvory. Gorily horské jsou býložravci a tak jejich stravu tvoří především nízké zelené rostliny, listy, výhonky a v menší míře se živí i ovocem (asi 1,7 % potravy). Jejich strava je bohatá na vodu, takže nepotřebují pít. samice rodí mláďata jednou za čtyři roky, nebo ještě později. Zajímavostí je, že se rozmnožovat mohou i nedominantní samci, podíl jimi zplozených potomků je však relativně nízký. Samice je schopna zabřeznout pouze 3 dny v měsíci.
Přiznejme si, že skákat z jednoho skalního útesu na druhý, není dobrodružství, na které by si trouflo každé zvíře. Taková horská koza s tím ale nemá sebemenší problém. Horské kozy nejsou pravé kozy, ale jsou to jejich blízcí příbuzní. Jsou známé tím, že prokazují šplhací schopnosti, které ostatní zvířata, včetně většiny lidí, nechávají daleko pod sebou. Jsou sice co se týče své váhy mohutné, ale taktéž hbité a dokáží skočit téměř 12 metrů na jeden zátah.