Český strakatý skot patří do skupiny plemen horského strakatého skotu. Zemí původu pro plemena této skupiny je Švýcarsko. Zbarvení srsti je červenostrakaté, hlava a spodní části končetin jsou převážně bílé, jinak převažují barevné plochy. Výška v kříži u dospělých krav je 140–144 cm, při živé hmotnosti 650 - 750 kg. Je to plemeno s dvoustrannou užitkovostí s poměrem mléčné a masné produkce 60:40. Požadavek na mléčnou užitkovost je 6000 - 7000 kg mléka za laktaci s vysokým obsahem tuku a bílkoviny.
Hroch je bezesporu jedno z nejpopulárnějších afrických zvířat. Neodmyslitelně patří k obrázku teplých řek, kde se stáda hrochů lenivě povalují na mělčině. Jsou to zdatní potápěči a na jedno nadechnutí vydrží pod hladinou až 10 minut, hluboké vodě se však vyhýbají, nedovedou aktivně plavat. Hroch je nejtěžším recentním druhem sudokopytníka a třetím nejtěžším suchozemským živočichem. Dospělý samec měří až 360 cm, dosahuje výšky v kohoutku 165 cm a hmotnosti přes tři tuny. Hroch si získává část potravy ve vodě, pomocí zubů vyrývá ze dna oddenky a kořeny, např. lotosu. Hroší žaludek je trojdílný, mimořádně objemný a žije v něm mnoho druhů symbiotických prvoků. Díky nim je hroch schopen strávit i velmi hrubou a vláknitou potravu. Hroch sežere denně 30–40 kg rostlinné potravy, což je v poměru k jeho velikosti relativně málo.
Zvíře patřící mezi lichokopytníky. V minulosti byli koně využíváni především pro zemědělské práce, k přepravě zboží a osob, od 20. století slouží hlavně k odpočinkové jízdě a sportu. Samice koně se nazývá klisna nebo kobyla, nebo také hřebice. Jezdečtí koně váží od 300 do 700 kg v závislosti na plemenu. Tažní koně váží od 700 kilogramů do 1 tuny. Esenciální složkou stravy koně jsou jadrná krmiva a to hlavně oves, protože je lehce stravitelný, ječmen nebo žito. Dále kukuřice, lněné semínko, které ovlivňuje trávení a třeba otruby, melasa nebo cukrová řepa. Existuje velká variabilita v rychlosti jízdy, od velmi pomalého cvalu okolo 15 km/hod až po 60 km/hod. při dostihu. Rozlišuje se cval jízdárenský (12-15 km/hod.) a terénní (25-40 km/hod.). Obvyklá délka březosti u klisen se udává v rozmezí 330 – 345 dní. Koně se dožívají 23 - 30 let.
Tento druh patří mezi nejznámější a nejčastěji chované velké papoušky z rodu Ara. Jeho domovem je severní a centrální část Jižní Ameriky. Velice důležité jsou pro něj vzrostlé stromy s dutinami, kde si tvoří hnízda. Samička snáší 2 - 4 vejce, na kterých sedí pouze samice (23-27 dní), zatímco samec jí krmí. O mláďata se starají oba rodiče až do osamostatnění, hnízdo mláďata opouští cca po 3 měsících. Ara má velmi dobré charakteristické vlastnosti pro ochočení ze všech arů. Co se týče chovu arů, není vhodným druhem pro začátečníky. Jeho vysoká inteligence a fixace na člověka se odráží v nutnosti neustálého přísunu podnětů a velké časové náročnosti chovance srovnatelné se psem. Pokud se pták chovaný v kleci nudí, nastávají těžko řešitelné psychické poruchy projevující se agresivitou, křikem nebo fyzickým sebepoškozováním. Jiné je to při voliérovém chovu v párech. Živí se plody, ořechy a kokosové ořechy. Za potravou létá až 25 kilometrů daleko. Všichni arové jsou dlouhověcí ptáci, v zajetí se dožívají více než 50 let.
Prase domácí je významné domácí zvíře, chované hospodářsky především pro maso, vyšlechtěné z prasete divokého. Nápadným rozdílem oproti praseti divokému je tvar ocásku. Hmotnost se pohybuje od 30 kg až do 400 kg, délka těla je od 50 cm až do 250 cm, výška v kohoutku od 35 cm do 90 cm. Prase domácí je všežravé. Ve velkochovech se prasata krmí převážně průmyslově vyráběnými granulemi, mezi další používaná krmiva patří brambory, kukuřice, obilný šrot a kuchyňské odpadky.
Je odlišný od většiny druhů podle ochlupeného nosu a od klokana obrovského se liší především svým hnědým zbarvením srsti. Aktivní je zejména v noci, kdy se pase především na trávě, někdy ale žere i listí keřů nebo okusuje i nízké stromy. Klokan velký dorůstá délky těla 90 centimetrů až 1,4 metru, ocas dosahuje délky kolem 75 centimetrů a maximálně měří jeden metr, hmotnost u dospělých zvířat značně kolísá a je závislá na pohlaví, samičky dosahují nižší hranice, kdežto samci vyšší hranice (20-75 kg). Během doby rozmnožování je klokan velký agresivní a samci spolu bojují o samice, o potravu a místa k odpočinku. Březost u klokana velkého trvá v průměru okolo 36 dnů. Novorozené klokáně je však po narození velmi nevyvinuté – je holé, slepé a schází mu zadní končetiny. Přichytí se drápky k matčině srsti a šplhá jen za pomoci svého čichu a hmatu k jejímu vaku (samci vak nemají), kde se přisaje na mléčnou bradavku. Kolem 7. měsíce mládě vystrčí hlavu z vaku, ochutná trávu, ale když je v nebezpečí, hned zaleze zpět do vaku. V 1. roce se již pase s ostatními, neleze již zpět do vaku, ale zůstává v blízkosti matky do 2. roku.
Medvěd lední je bezkonkurenčně největší a nejsilnější suchozemský tvor, který dokáže přežít v mrazivém prostředí Arktidy. Vrstva podkožního tuku jej nadnáší jako plovací vesta a pomocí širokých tlap vyvine úctyhodnou rychlost deseti kilometrů za hodinu. Živí se zejména lovem, přičemž jeho hlavní kořistí jsou tuleni, zdržující se při okrajích mořského ledu. Není-li potravy dostatek, žije ze své tukové rezervy a je schopný hladovět po dobu několika měsíců. Údajně největší doposud známý exemplář dosáhl váhy 1 002 kg a vzpřímený mohl být vysoký kolem 3,5 metru.
Pštros je největší žijící pták a zároveň nejrychlejší pozemní pták, může dosáhnout rychlosti až 70 km/h (když uniká před predátorem) nebo běžet rychlostí 50 km/h po dobu jedné hodiny, což z něj dělá nejrychlejší dvounohé zvíře na světě. Je nelétavý. Pštrosi obvykle váží mezi 90 a 130 kg, i když byli zaznamenáni i samci o váze až 155 kg. Pštros je pták s nejdelším krkem. Při vydávání charakteristického přidušeného křiku se holý krk v horní části nafukuje. K ochraně jejich očí před prachem a pískem slouží pštrosům také třetí víčko – mžurka, která se zavírá horizontálně od vnitřního očního koutku k vnějšímu. Traduje se, že jejich zvykem je při ohrožení strčit hlavu do písku, ovšem není tomu tak. Živí se převážně semeny, trávou, ovocem, květinami a příležitostně i hmyzem jako kobylky. Protože pštrosi nemají zuby, polykají oblázky, které jim pomáhají drtit potravu v žaludku. Můžou jich tam mít najednou až 1 kg. Na rozdíl od většiny ptáků nemá pštros vole, slepé střevo je dlouhé 71 cm. Několik dní vydrží bez vody, vystačí si s vodou z metabolismu a potravy. Pštros je typicky společenský pták, žijící v kočujících skupinách o velikosti 5–50 jedinců. Během prvního roku života mláďata rostou o 25 cm za měsíc. Po jednom roce života váží mladý pštros okolo 45 kg. Pštrosi se mohou dožívat až 75 let.
Surikaty obývají suché savany, pouště a polopouště v jihoafrickém vnitrozemí. Před sluncem a predátory se ukrývají ve skalních štěrbinách, termitištích a norách, buď po jiných savcích, nebo si je vyhrabávají sami. Surikaty se pohybují ve skupinách až 30 jedinců s přísnou sociální strukturou. V čele skupiny stojí dominantní pár, který se zpravidla jako jediný rozmnožuje. Pokud má mláďata jiná než dominantní samice, záleží na rozhodnutí vedoucího páru, jestli zůstanou naživu. Dominantní samice může podřízené samice šikanovat, vyndávat jejich mláďata z nor, popřípadě je i usmrtit. Surikatí jídelníček tvoří i jedovatí hadi, pavouci a štíři, neboť surikaty si s jejich jedem dokáží poradit a jsou vůči němu imunní. Název surikata má původ ve francouzštině, kde souris-chat znamená něco jako „myšokočka“.
Tygr je mohutné zvíře s podsaditým tělem a kratšíma silnýma nohama, samec dorůstá délky těla (s ocasem) 270 až 310 cm a samice 240 až 265 cm. V kohoutku je tygr vysoký 90 až 110 cm, samec dosahuje váhy 180 až 258 kg a samice jen 100 až 160 kg. Každý jedinec má svůj jedinečný vzor, podle něhož se dá odlišit od jiných jedinců. Tygr je vrcholovým predátorem, k lovu je vybaven silnými čelistmi a mohutnými zuby. Jeho špičáky měří 7 až 10 cm na délku a jsou tak nejdelšími mezi všemi žijícími kočkovitými šelmami. Na jazyku se nachází tvrdé papily, díky kterým je jazyk velmi hrubý a tygr s ním může “slízávat” maso z kostí kořisti. Tygr je vrcholovým predátorem celého ekosystému, který se živí širokou škálou potravy. Tygr je nejaktivnější v noci, kdy se vydává na lov, přes den většinou odpočívá ve stínu a v největším horku ho můžeme najít chladit se ve vodě, kterou má na rozdíl od dalších kočkovitých šelem velmi rád. Kromě toho, že výborně plave, také skvěle šplhá a dokáže skočit až na vzdálenost 8 až 10 m. Ve volné přírodě se tygr dožívá 8 až 10 let, výjimečně 20 let.
Surikaty obývají suché savany, pouště a polopouště v jihoafrickém vnitrozemí. Před sluncem a predátory se ukrývají ve skalních štěrbinách, termitištích a norách, buď po jiných savcích, nebo si je vyhrabávají sami. Surikaty se pohybují ve skupinách až 30 jedinců s přísnou sociální strukturou. V čele skupiny stojí dominantní pár, který se zpravidla jako jediný rozmnožuje. Pokud má mláďata jiná než dominantní samice, záleží na rozhodnutí vedoucího páru, jestli zůstanou naživu. Dominantní samice může podřízené samice šikanovat, vyndávat jejich mláďata z nor, popřípadě je i usmrtit. Surikatí jídelníček tvoří i jedovatí hadi, pavouci a štíři, neboť surikaty si s jejich jedem dokáží poradit a jsou vůči němu imunní. Název surikata má původ ve francouzštině, kde souris-chat znamená něco jako „myšokočka“.
Jelen je velký sudokopytník z čeledi jelenovitých. U nás na něj narazíte po celé republice. V minulosti byli jeleni téměř vyhubeni, zatímco dnes se jim daří. Pyšní se svojí korunou, troubí k zahájení boje a miluje své kolouchy. Jeleni se dožívají 12 let a můžou vážit až 240 kg. Se svým vzrůstem až 150 cm v kohoutku. Vzrostlé parohy měří na délku i 120 cm. Paroží je zakončeno tzv. korunou. Parohy můžou vážit až 8 kg. Jelen evropský je výlučně býložravý přežvýkavec. Složení potravy se ale mění v závislosti na roční době. Díky své velké velikosti dospělí jeleni nemají v současné době kromě člověka příliš přirozených predátorů. Největší hrozbu pro něj představuje vlk. Ve volné přírodě se jelen evropský dožívá průměrně 10–13 let, v zajetí se může dožít i více než 20 let.
Z barevně odlišných forem se nejčastěji vyskytuje bílý tygr, nejedná se ovšem o případ albína, ale o zbarvení způsobené recesivní mutací (ta se projeví jen v případě, že je zděděna od obou rodičů), které je následkem příbuzenského křížení. Tato zvířata často trpí různými zdravotními problémy. Tygří samci váží v průměru kolem 210 kg (rozptyl 180–250 kg), obzvláště velcí jedinci až okolo 300 kg a zcela výjimečně i více. Nejvíce tygrů dnes žije v Indii. Odhaduje se, že zhruba na 15 000 běžně zbarvených indických tygrů připadá jeden bílý tygr. V ZOO jsou bílí tygři populární atrakcí. Tygr má skvělý sluch a zrak, který používá při číhání a lovu kořisti, orientaci v prostředí a komunikaci. Tygr dokáže najednou spořádat 18 až 40 kg masa. V zajetí se tygr dožívá 16 až 18 let, ve výjimečných případech až 26 let.
Pro zlatého retrívra je typický přátelský výraz s neustálým úsměvem. Tihle psi mají snad jedinou nevýhodu, a sice jejich línavost. Jinak jsou totiž naprosto dokonalými parťáky pro celou rodinu, kterou si okamžitě zamilují. Jedná se o psa, který se vyznačuje velkou ochotou pomáhat lidem, a proto se také využívá jako canisterapeutický, vodící nebo asistenční pes. Zlatý retrívr je klidný, ochotný a velmi přátelský jak k dospělým, tak k malým dětem. Zlatí retrívři milují sport. Běh, procházka, poběží vedle vás až vy pojedete na kole, plavání, budou vás doprovázet na dlouhé výpravy za dobrodružstvím. V průměru se dožívá 10 až 12 let.
Texaský dlouhorohý skot patří k menším plemenům skotu, dosahuje hmotnosti 600 kg a výšky v kohoutku až 165 cm. Je poměrně štíhle stavěný s vysokýma nohama, na hlavě nosí nápadně dlouhé, lyrovité rohy, které mohou u býků dosáhnout rozpětí přes 180 cm a podle nichž dostal jméno. Texaský dlouhorohý skot má krátkou srst, zbarvení je většinou světle hnědé, často s bílými skvrnami, ale vyskytují se i jiné typy zbarvení. Rohy mají význam v texaské kultuře, rančeři a majitelé stád si jimi tradičně zdobí kapoty svých automobilů. Texaský dlouhorohý skot se chová především pro maso, které je suché a vyznačuje se nízkým obsahem tuku. Přesto je velmi chutné a má příchuť podobnou zvěřině. Hojně se využívá v tex-mex kuchyni, především k přípravě chili con carne.
Jak již název tohoto druhu prasete napovídá, jedná se o prase pocházející z Vietnamu. Chová se však nejen ve Vietnamu, ale ve všech částech jihovýchodní Asie. Vietnamské svislobřiché prase se ve Vietnamu nejčastěji chová v černém nebo šedém zbarvení. Prasata mají nízké nohy, válcovitý trup s objemným břichem, které se v dospělosti dotýká země. Hmotnost dospělých prasat se pohybuje od 50 do 60 kg, výška v kohoutku u čistokrevných prasat nepřesahuje 45 cm. Jako většina domácích prasat je i vietnamské svislobřiché prase všežravé, ve Vietnamu ho krmí především vodními rostlinami, zbytky při sklizni rýže a banánů. Březost trvá 110 dní, nebo, jak říkají Vietnamci, tři měsíce, tři týdny a tři dny. Ve vrhu bývá 8-12 selat, která už po deseti dnech od narození začínají přecházet na pevnou potravu, ale mateřské mléko sají nejméně do šestého týdne života. Odstavují se ve věku 6-8 týdnů. V dobré péči se vietnamské prase dožije až dvaceti let, většinou ale v rozmezí deseti až patnácti let.
Má pružné a svalnaté tělo, dokonale přizpůsobené lovu, ostré drápy a zuby a vynikající zrak, sluch a čich. Kočka domácí vždy sloužila člověku především jako lovec hlodavců, uplatňuje se také jako společník a mazlíček člověka. Kočka je schopná dosáhnout až rychlosti 48 km/h, ale pouze na krátkou vzdálenost. Kočka domácí je v celosvětovém měřítku nejoblíbenějším domácím zvířetem. Dokonce 3x převyšuje psa. V kohoutku je kočka vysoká asi 30 cm, délka těla včetně ocasu činí pak kolem 80 cm. Kocouři jsou větší než samice a váží asi 3,5–7 kg, hmotnost koček se pohybuje od 2,5–4,5 kg. Srst je obvykle krátká, rovná a přilehlá. Kočky mohou mít dva vrhy ročně, v jednom vrhu může být až deset koťat. Březost domácí kočky trvá přibližně 9 týdnů.
Prase domácí je významné domácí zvíře, chované hospodářsky především pro maso, vyšlechtěné z prasete divokého. Nápadným rozdílem oproti praseti divokému je tvar ocásku. Hmotnost se pohybuje od 30 kg až do 400 kg, délka těla je od 50 cm až do 250 cm, výška v kohoutku od 35 cm do 90 cm. Prase domácí je všežravé. Ve velkochovech se prasata krmí převážně průmyslově vyráběnými granulemi, mezi další používaná krmiva patří brambory, kukuřice, obilný šrot a kuchyňské odpadky.
Koza domácí je menší domestikovaný přežvýkavec, patřící mezi nejstarší užitková zvířata, člověk ji chová bezmála 10 tisíc let. V češtině se samice se nazývá koza, samec kozel, v jihozápadočeských nářečích také pukl či puk, ve východomoravských nářečích cap. Vykastrovaný kozel se označuje slovem hňup; hňup je méně agresivní, maso hňupů má slabší specifický zápach. Mládě se nazývá kůzle nebo kozle. V Evropě se kozy chovají nejčastěji pro mléko, případně maso. Kozí mléko je prospěšné zdraví, má vyšší obsah tuku a nižší obsah laktózy než mléko kravské. Čerstvé kozí mléko má charakteristický kozí pach, který je mnoha konzumentům nepříjemný. Intenzita pachu závisí na plemeni kozy, způsobu ustájení i krmení.
Rotvajler je německé psí plemeno molossoidního typu. Bylo využíváno jako válečné plemeno. Své jméno ale získalo až mnohem později díky městu Rottweil na jihozápadě Německa, kde bylo hojně využíváno jako tzv. řeznické plemen, tedy k nahánění skotu na trh. Tito psi jsou houževnatí a dobře cvičitelní. Chovají se především jako společenští a hlídací psi, využívají je ale i policejní složky a armáda. Patří mezi klidná a inteligentní plemena s velkou mírou možné socializace a tolerance vůči okolí. Rotvajleři i přes zažitý názor nejsou zlí a „drsní“ psi, protože pes se stane zlým a drsným pouze v případě, že není svým pánem dobře veden. Rotvajler je vlídný, přátelský a miluje děti, ale většinou pouze děti svojí rodiny, je velmi oddaný, poslušný a rád pracuje. Jeho zjev prozrazuje rozhodnost, chování je sebejisté, nebojácné a pes je pevných nervů. Na své okolí reaguje s velikou pozorností.
Divokým předkem osla domácího je africký osel núbijský a somálský, jež jsou již skoro vyhubeni. Osel je používán především k nošení břemen, unese až 300 kg, méně často k tahu, jízdě či je chován pro mléko, maso a kůži. Samice se nazývá oslice, mládě oslátko nebo hříbě. Osel domácí je býložravec. Jeho skromnost v potravě je příslovečná, kromě kopřiv, šťovíku a trávy potřísněné močí a výkaly sežere osel domácí všechnu rostlinnou potravu, osli dokonce okusují dřevo a jsou ho schopni částečně trávit. Důležitá je však pro něj čistá voda. Nenáročnost a schopnost uživit se i málo výživnými druhy rostlin zdědil osel po svých divokých předích, kteří se před domestikací živili často jen různými druhy suchých travin a polopouštních trnitých keřů. Délka života: 27 – 40 let, hmotnost: 80 – 480 kg (dospělý/á), rychlost: 24 km/h (max.), výška: 79 – 160 cm (dospělý/á, v kohoutku).