Tygr je mohutné zvíře s podsaditým tělem a kratšíma silnýma nohama, samec dorůstá délky těla (s ocasem) 270 až 310 cm a samice 240 až 265 cm. V kohoutku je tygr vysoký 90 až 110 cm, samec dosahuje váhy 180 až 258 kg a samice jen 100 až 160 kg. Každý jedinec má svůj jedinečný vzor, podle něhož se dá odlišit od jiných jedinců. Tygr je vrcholovým predátorem, k lovu je vybaven silnými čelistmi a mohutnými zuby. Jeho špičáky měří 7 až 10 cm na délku a jsou tak nejdelšími mezi všemi žijícími kočkovitými šelmami. Na jazyku se nachází tvrdé papily, díky kterým je jazyk velmi hrubý a tygr s ním může “slízávat” maso z kostí kořisti. Tygr je vrcholovým predátorem celého ekosystému, který se živí širokou škálou potravy. Tygr je nejaktivnější v noci, kdy se vydává na lov, přes den většinou odpočívá ve stínu a v největším horku ho můžeme najít chladit se ve vodě, kterou má na rozdíl od dalších kočkovitých šelem velmi rád. Kromě toho, že výborně plave, také skvěle šplhá a dokáže skočit až na vzdálenost 8 až 10 m. Ve volné přírodě se tygr dožívá 8 až 10 let, výjimečně 20 let.
Koala medvídkovitý je jedno z nejznámějších a nejroztomilejších australských zvířat. I když na první pohled připomíná medvěda, medvědem ve skutečnosti není. Jde o vačnatce, stejně jako třeba klokan. Koaly se až na výjimky živí pouze listím a kůrou blahovičníků. A to ještě jen některými druhy. Jsou vlastně jedinými býložravci, kteří je dokážou strávit. Listy blahovičníku totiž obsahují velké množství vlákniny a terpeny, díky nimž jsou eukalypty pro většinu zvířat jedovaté. Listy blahovičníku mají velmi nízkou energetickou hodnotu, koaly tak musí hodně šetřit energií. Mají velmi pomalý metabolismus, extrémně malý mozek a spí až 20 hodin denně. Hmotnost se pohybuje mezi 12 kg u mohutného samce z jihu Austrálie a 5 kg u drobné samice ze severu.
Pelikán severoamerických je nápadný, 50 - 70 cm velký pták s rozpětím křídel kolem 110 cm a hmotností 7 kg. Stejně jako ostatní pelikáni je silně stavěný, má dlouhý krk, nápadně krátké končetiny a charakteristický silný zobák s hrdelním vakem. Stejně jako ostatní pelikáni tvoří základní složku jeho potravy ryby, za kterými se podobně jako pelikán hnědý nepotápí, nýbrž je loví při plavání na hladině. Stejně jako ostatní pelikáni tvoří základní složku jeho potravy ryby, za kterými se podobně jako pelikán hnědý nepotápí, nýbrž je loví při plavání na hladině. Hnízdí v hejnech, která mohou čítat i 5 000 párů. Do hnízda v podobě mělkého důlku v zemi klade 2 - 4 vejce, jejichž inkubační doba trvá asi 1 měsíc. Mláďata pak hnízdo opouští asi po 3-4 týdnech.
Adax núbijský je kriticky ohroženým druhem a patří mezi poslední a nervózní antilopy. Jsou jediným přímorožce se šroubovitě zatočenými rohy. Adax (Addax nasomaculatus) původně obýval okrajové části Sahary od východu až po západ. Dnes je – zejména kvůli pytlákům - kriticky ohrožený. V kohoutku dosahují výšky kolem jednoho metru, samci jsou o málo větší než samice. Obě pohlaví mají kroužkované rohy, průměrně 72 cm dlouhé, u samců mohou dosahovat délky až 120 cm, které tvoří u dospělých samic 1,5 – 2, u samců 2,5 – 3 spirály. Hmotnost: 60–125 kg, délka těla: 150–170 cm. Velkou část svého života stráví na místech bez povrchové vody, k životu jim stačí ta voda, kterou přijmou s potravou. Jsou aktivní v noci, ve dne odpočívají. Adaxové jsou pomalí, krátkonozí běžci a v přírodě proto často padnou za oběť rychlejším predátorům. Velkou část svého života stráví na místech bez povrchové vody, k životu jim stačí ta voda, kterou přijmou s potravou. Adax núbijský je chován v pěti desítkách evropských zoo. V Česku tento druh chová pět zoologických zahrad: Zoo Dvůr Králové nad Labem, Zoo Hodonín, Zoo Zlín, Zoo Olomouc a Zoo Praha.
Tento druh mořských rejnoků často vytváří hejna o několika desítkách jedinců. Samci mají vnitřní části břišních ploutví přeměněné v podlouhlé pohlavní orgány. Jsou vejcoživorodí, samice přivádí na svět většinou pouze 1 mládě. Zajímavosti o rejnocích se v mořích objevili již před 150ti miliony let. Délka těla dosahuje až 130 cm, vyskytují se na mořském dně. Pohybují se velmi podobně jako když letí pták, proto jsou jejich prsní ploutve často nazývány jako "křídla".
Medvěd lední je bezkonkurenčně největší a nejsilnější suchozemský tvor, který dokáže přežít v mrazivém prostředí Arktidy. Vrstva podkožního tuku jej nadnáší jako plovací vesta a pomocí širokých tlap vyvine úctyhodnou rychlost deseti kilometrů za hodinu. Živí se zejména lovem, přičemž jeho hlavní kořistí jsou tuleni, zdržující se při okrajích mořského ledu. Není-li potravy dostatek, žije ze své tukové rezervy a je schopný hladovět po dobu několika měsíců. Údajně největší doposud známý exemplář dosáhl váhy 1 002 kg a vzpřímený mohl být vysoký kolem 3,5 metru.
Francouzský buldoček patří mezi tzv. dogovité psy, jejichž původ je odvozován od tibetské dogy. Má veselou, stabilní, nekomplikovanou povahu, k hraní ho není třeba dlouho pobízet a velmi rád se mazlí. Je velmi družný a společenský. Je vhodný i do rodiny s dětmi, se kterými si rozumí. I k důchodcům a méně aktivním lidem se hodí, pokud jsou však ochotní se o něj po zdravotní stránce postarat. Prakticky neštěká a je velmi klidný. Toto plemeno pochází původem z Francie. Délka života: 10 až 14 let.
Je to savec, žije ve vodě i na souši. Jeho globální populace čítá zhruba 400–500 tisíc jedinců. Na souši se pohybuje po břiše. Délka těla 145 až 200 cm, hmotnost do 130 kg, samice jsou o něco menší. Srst je šedobílá až pískově zbarvená, bez síťovité kresby. Tuhé bílé vousy, zřetelně odstávající od kulaté, jakoby kočičí, hlavy. Tuleni žijí ve skupinách menších či větších rozměrů. Vylézají k odpočinku na písečné břehy, přičemž nejsou schopni používat svých zadních končetin, přetvořených do jakýchsi náhradních ploutví. Zato výtečně plavou, dovedou se skvěle potápět a dokážou v případě potřeby zůstat až 45 minut pod hladinou. Normální doba potopení je 5-10 minut, do větších hloubek se ve svém mělkém mořském okolí nepotřebují pouštět. Tuleni jsou hlavně požírači ryb, a proto jsou často pronásledováni rybáři. Chytají i užitkové ryby, jako lososy a dokážou vybrat ryby i z rybářských sítí. Samice tuleně se dožívají 30 až 35 let, zatímco samci jen 20 až 25 let.
Liška je relativně štíhlá psovitá šelma s poměrně dlouhýma špičatýma ušima a dlouhým huňatým ocasem. Tělo je 100 až 140 cm dlouhé včetně oháňky a v kohoutku 30 až 40 cm vysoké. Oháňka měří 35 až 45 cm. Tělesná váha značně kolísá, udává se rozpětí 4 až 10 kg. Liška se dokáže pohybovat rychlostí 40 km/h, podobně jako pes. Svůj revír v okruhu 6–8 km si vyznačuje vizitkami, což je trus poznamenaný pachem žláz. Složení potravy je silně závislé na místních podmínkách. V přepočtu na myši spotřebuje 15 až 20 myší denně. Liška obecná je podle myslivců přemnoženou zvěří a je dosud povolen její celoroční odstřel.
Los evropský je největší zástupce čeledi jelenovitých. Žije v severních lesích Evropy, Asie a Ameriky. Los byl v Českých zemích vyhuben už v průběhu středověku. Živí se listy bříz, vrb a jeřábů, vodními a bažinnými rostlinami. Vzhledem ke své velikosti zkonzumuje až 50 kilogramů potravy denně a proto je zřejmé, že musí za potravou migrovat. Losi jsou dobře vybaveni pro pohyb v měkké půdě – nohy vybavené roztažitelnými spárky mají velkou našlapovací plochu. Mohou se pohybovat i rychlostí 50 km/h. Dobře plavou. Paroží losího býka může vážit až 60 kg a dosáhnout rozpětí 250 cm. Tvarem připomíná lopaty. Losi ho každý rok shazují. Doba březosti samice je okolo 36 týdnů; samice rodí jedno až tři mláďata, která kojí asi čtyři měsíce. Dožívají se až 20 let.
Koza domácí je menší domestikovaný přežvýkavec, patřící mezi nejstarší užitková zvířata, člověk ji chová bezmála 10 tisíc let. V češtině se samice se nazývá koza, samec kozel, v jihozápadočeských nářečích také pukl či puk, ve východomoravských nářečích cap. Vykastrovaný kozel se označuje slovem hňup; hňup je méně agresivní, maso hňupů má slabší specifický zápach. Mládě se nazývá kůzle nebo kozle. V Evropě se kozy chovají nejčastěji pro mléko, případně maso. Kozí mléko je prospěšné zdraví, má vyšší obsah tuku a nižší obsah laktózy než mléko kravské. Čerstvé kozí mléko má charakteristický kozí pach, který je mnoha konzumentům nepříjemný. Intenzita pachu závisí na plemeni kozy, způsobu ustájení i krmení.
Andulka neboli papoušek vlnkovaný je malý a velmi oblíbený papoušek z Austrálie. Je to ideální pták pro začínajícího chovatele, který potřebuje nabrat zkušenosti. Jedná se o velmi společenského papouška. Lze jej chovat jako “mazlíka” a pak je schopný naučit se i několik jednoduchých slov, nebo jako hejnového ptáka ve venkovní voliéře. V přírodě se andulky vlnkované živí především travními semeny. Ty se v lidské péči nahrazují pomocí různých druhů prosa (žluté, šedé, senegalské, čumíza...), lesknice, loupaným a neloupaným ovsem. Hnízdit může celoročně, obzvláště pak v příhodnou dobu, například s příchodem dešťů. Samička snáší průměrně 5 vajec, které sama zahřívá asi 18 dní. Dorůstá délky těla kolem 18 cm (i s ocasem) a v přírodě dosahuje hmotnosti 26–40 gramů, v zajetí až 60 gramů. Příklady barevných mutací: šedé, modré, žluté, bílé, skořicové, opalíny, recesivní či dominantní straky, duhové atd. Dožívá se 8 – 12 let.
Pštros je největší žijící pták a zároveň nejrychlejší pozemní pták, může dosáhnout rychlosti až 70 km/h (když uniká před predátorem) nebo běžet rychlostí 50 km/h po dobu jedné hodiny, což z něj dělá nejrychlejší dvounohé zvíře na světě. Je nelétavý. Pštrosi obvykle váží mezi 90 a 130 kg, i když byli zaznamenáni i samci o váze až 155 kg. Pštros je pták s nejdelším krkem. Při vydávání charakteristického přidušeného křiku se holý krk v horní části nafukuje. K ochraně jejich očí před prachem a pískem slouží pštrosům také třetí víčko – mžurka, která se zavírá horizontálně od vnitřního očního koutku k vnějšímu. Traduje se, že jejich zvykem je při ohrožení strčit hlavu do písku, ovšem není tomu tak. Živí se převážně semeny, trávou, ovocem, květinami a příležitostně i hmyzem jako kobylky. Protože pštrosi nemají zuby, polykají oblázky, které jim pomáhají drtit potravu v žaludku. Můžou jich tam mít najednou až 1 kg. Na rozdíl od většiny ptáků nemá pštros vole, slepé střevo je dlouhé 71 cm. Několik dní vydrží bez vody, vystačí si s vodou z metabolismu a potravy. Pštros je typicky společenský pták, žijící v kočujících skupinách o velikosti 5–50 jedinců. Během prvního roku života mláďata rostou o 25 cm za měsíc. Po jednom roce života váží mladý pštros okolo 45 kg. Pštrosi se mohou dožívat až 75 let.
Obývá savany, polopouště a hornaté oblasti v západní a východní Africe a patří k vůbec nejrozšířenějším africkým supům. Patří mezi středně velké supy s hmotností mezi 4 až 7 kg a délkou těla kolem 94 cm. Rozpětí křídel je okolo 218 cm. Má poměrně špatný čich, ale mimořádně dobrý zrak, kterým se řídí při hledání kořisti. Sup africký si staví velké hnízdo z větví a rostlin, do kterého klade jedno vejce (výjimečně až tři). Inkubace okolo 56 dní. Neustále se přibližují ke zdechlině a dokáží takhle znervóznit a přimět k opuštění mršiny například levharta.
Jezevec lesní je šelma z čeledi lasicovití. Lidově se jezevci říká kmotr, strýc, samotář nebo poustevník. Na území ČR je jezevec největší lasicovitou šelmou, váží 10 až 20 kg, dlouhý je až 85 cm a s ocasem má metr. Stavitelské schopnosti jezevců jsou skutečně obdivuhodné. Jejich doupata, lidově zvaná hrady, jsou pověstná svou rozlehlostí. Chodby o průměru až čtvrt metru v nich sahají do hloubky pěti metrů a v několika patrech nad sebou se kříží. Živí se hmyzem, dešťovkami, hraboši, vejci, semeny, houbami, kořínky, občas i zdechlinou – je všežravec. Mláďatům, kterých se rodí 1-5, se otevírají oči po 3 týdnech. Jsou kojena přibližně 10 týdnů a po 5 měsících se osamostatňují. Jezevci se dožívají věku až 15 let.
Antilopa Derbyho je největší ze všech antilop, která obývá otevřené savany s hustým porostem. Jsou to převážně denní živočichové, ale výjimkou není zpozorovat tuto antilopu i na večer nebo v noci. Živí se převážně listy, větvičkami a různými výhonky, patří mezi okusovače. Žijí převážně v kočovných skupinách tvořených zhruba z dvaceti zvířat, ačkoli je možné je zahlédnout i v párech. Antilopa Derbyho dosahuje 150 až 175 cm výšky v kohoutku a hmotnosti 300 až 1080 kg. Obě pohlaví mají poměrně dlouhé, ostré a zakroucené rohy, které jsou u samců většinou větší (až 120cm). Mládě má již po narození typické pruhování, které se po celý život nezmění a pro každého jedince je jedinečné jako otisk prstu.
Zajíc žije téměř na celém světě. Nejvíce mu vyhovují nížiny a pahorkatiny v teplých oblastech, kde se střídá úrodné pole s malými lesíky. Délka těla zajíce i zaječice je 60 až 80 cm. Ocas (pírko) je dlouhý 7 až 11 cm. Hmotnost zajíce je 3,5 až 7 kg. Ze smyslů je výborně vyvinutý sluch a na kratší vzdálenost je velmi dobrý i čich. Zrak je slabší, zpozoruje jen pohyb. Zajíc žije samotářsky. Při pasení se pohybuje velmi pomalu, hopsá a tichounce si mumlá. Často panáčkuje a sleduje okolí. Při vyrušení se zachraňuje rychlým během. Dokáže vyvinout rychlost až 60 km za hodinu. Dokonce umí bleskově změnit směr, kličkuje a jeho odskoky bývají až 7 m dlouhé. Potravou jsou mu zemědělské plodiny, trávy, plevele, letorosty keřů a stromů. Rád ohlodává i kůru stromků. Každá zaječka za rok odrodí 7 až 10 zajíčků. Mnoho z nich však uhyne, zvláště za mokrého počasí, za rok přežijí jen 2 až 4 mláďata. Zajíc se může dožít 12 let, ale v přírodě jen málokterý přežije třetí rok života.
Vlk obecný byl u nás běžným zvířetem až do konce 17. století. Jeho početnost výrazně klesala od začátku 18. století, až byla původní populace zcela vyhubena. Měří 66?81 cm a váží 35?45 kg. Žije a loví ve smečce, které můžeme vnímat jako rodiny. Smečka má i víc jak 10 členů, běžně 2–8. Hravě uloví jelena i divoká prasata. Nejdůležitějšími vlčími smysly jsou čich a sluch. Čich je stokrát až milionkrát lepší než u člověka. Vlk dokáže svoji kořist zvětřit na vzdálenost několika kilometrů. Rychlost běhu: 58 km/h. Vlk dokáže běžet rychlostí 25–50 km/h do vzdálenosti až okolo 20 km. Rychlost se samozřejmě mění v závislosti na terénu a důvodu běhu. Denně může urazit mnoho desítek a někdy i několik stovek kilometrů. V zajetí se vlci dožívají přibližně 12–15 let, ve volné přírodě to bývá méně.
Je rozšířena v jižní Africe, Botswaně, Namíbii, na jihu Zimbabwe a Angoly. V křovinatých oblastech i savanách a polopouštích. Žirafa je nejvyšší zvíře na zeměkouli. Je to celkově zvláštní zvíře. Žirafy jsou klidná a mírumilovná zvířata. Tvoří menší stáda většinou o 5-12 kusech, jsou ale známy i případy, kdy mělo stádo přes 150 kusů. Stádo vede stará a zkušená samice, která řídí veškerý život uvnitř. Živí se rostlinnou potravou. Okusuje větvičky a listí nejčastěji na akáciích, které omotává svým fialovým až 40 cm dlouhým jazykem. Žirafa vydrží poměrně dlouho bez vody (některé zdroje uvádí 30 dnů i víc) a v období sucha si vystačí s vodou z potravy. Při pití musí žirafa roztáhnout přední nohy, aby dosáhla na hladinu vody a je v této pozici velice zranitelná. Proto bývá u pití ostražitá. Běhá rychlostí až 50 km/h. V přírodě se dožívá 20–25 let, v zajetí až 33 let.
Z barevně odlišných forem se nejčastěji vyskytuje bílý tygr, nejedná se ovšem o případ albína, ale o zbarvení způsobené recesivní mutací (ta se projeví jen v případě, že je zděděna od obou rodičů), které je následkem příbuzenského křížení. Tato zvířata často trpí různými zdravotními problémy. Tygří samci váží v průměru kolem 210 kg (rozptyl 180–250 kg), obzvláště velcí jedinci až okolo 300 kg a zcela výjimečně i více. Nejvíce tygrů dnes žije v Indii. Odhaduje se, že zhruba na 15 000 běžně zbarvených indických tygrů připadá jeden bílý tygr. V ZOO jsou bílí tygři populární atrakcí. Tygr má skvělý sluch a zrak, který používá při číhání a lovu kořisti, orientaci v prostředí a komunikaci. Tygr dokáže najednou spořádat 18 až 40 kg masa. V zajetí se tygr dožívá 16 až 18 let, ve výjimečných případech až 26 let.
Samice ve smečce jsou většinou různě zpřízněné a kojí lvíčata i od jiné samice. Samice váží 120–150 kg. Samice uloví až 3/4 veškeré potravy smečky. Lví samci se přiživují na kořisti lvic. Říjná lvice se samcem oddělí od smečky a užívají si několik dní páření. Páří se přibližně každých 20 minut. V těchto dnech neloví a ani nežerou. Po 105-125 denní březosti se lvici narodí většinou 2-4 mláďata vážící 1-2 kg, která porodí někde v úkrytu a o samotě.