Hroch je bezesporu jedno z nejpopulárnějších afrických zvířat. Neodmyslitelně patří k obrázku teplých řek, kde se stáda hrochů lenivě povalují na mělčině. Jsou to zdatní potápěči a na jedno nadechnutí vydrží pod hladinou až 10 minut, hluboké vodě se však vyhýbají, nedovedou aktivně plavat. Hroch je nejtěžším recentním druhem sudokopytníka a třetím nejtěžším suchozemským živočichem. Dospělý samec měří až 360 cm, dosahuje výšky v kohoutku 165 cm a hmotnosti přes tři tuny. Hroch si získává část potravy ve vodě, pomocí zubů vyrývá ze dna oddenky a kořeny, např. lotosu. Hroší žaludek je trojdílný, mimořádně objemný a žije v něm mnoho druhů symbiotických prvoků. Díky nim je hroch schopen strávit i velmi hrubou a vláknitou potravu. Hroch sežere denně 30–40 kg rostlinné potravy, což je v poměru k jeho velikosti relativně málo.
Tygr je mohutné zvíře s podsaditým tělem a kratšíma silnýma nohama, samec dorůstá délky těla (s ocasem) 270 až 310 cm a samice 240 až 265 cm. V kohoutku je tygr vysoký 90 až 110 cm, samec dosahuje váhy 180 až 258 kg a samice jen 100 až 160 kg. Každý jedinec má svůj jedinečný vzor, podle něhož se dá odlišit od jiných jedinců. Tygr je vrcholovým predátorem, k lovu je vybaven silnými čelistmi a mohutnými zuby. Jeho špičáky měří 7 až 10 cm na délku a jsou tak nejdelšími mezi všemi žijícími kočkovitými šelmami. Na jazyku se nachází tvrdé papily, díky kterým je jazyk velmi hrubý a tygr s ním může “slízávat” maso z kostí kořisti. Tygr je vrcholovým predátorem celého ekosystému, který se živí širokou škálou potravy. Tygr je nejaktivnější v noci, kdy se vydává na lov, přes den většinou odpočívá ve stínu a v největším horku ho můžeme najít chladit se ve vodě, kterou má na rozdíl od dalších kočkovitých šelem velmi rád. Kromě toho, že výborně plave, také skvěle šplhá a dokáže skočit až na vzdálenost 8 až 10 m. Ve volné přírodě se tygr dožívá 8 až 10 let, výjimečně 20 let.
Adax núbijský je kriticky ohroženým druhem a patří mezi poslední a nervózní antilopy. Jsou jediným přímorožce se šroubovitě zatočenými rohy. Adax (Addax nasomaculatus) původně obýval okrajové části Sahary od východu až po západ. Dnes je – zejména kvůli pytlákům - kriticky ohrožený. V kohoutku dosahují výšky kolem jednoho metru, samci jsou o málo větší než samice. Obě pohlaví mají kroužkované rohy, průměrně 72 cm dlouhé, u samců mohou dosahovat délky až 120 cm, které tvoří u dospělých samic 1,5 – 2, u samců 2,5 – 3 spirály. Hmotnost: 60–125 kg, délka těla: 150–170 cm. Velkou část svého života stráví na místech bez povrchové vody, k životu jim stačí ta voda, kterou přijmou s potravou. Jsou aktivní v noci, ve dne odpočívají. Adaxové jsou pomalí, krátkonozí běžci a v přírodě proto často padnou za oběť rychlejším predátorům. Velkou část svého života stráví na místech bez povrchové vody, k životu jim stačí ta voda, kterou přijmou s potravou. Adax núbijský je chován v pěti desítkách evropských zoo. V Česku tento druh chová pět zoologických zahrad: Zoo Dvůr Králové nad Labem, Zoo Hodonín, Zoo Zlín, Zoo Olomouc a Zoo Praha.
Z barevně odlišných forem se nejčastěji vyskytuje bílý tygr, nejedná se ovšem o případ albína, ale o zbarvení způsobené recesivní mutací (ta se projeví jen v případě, že je zděděna od obou rodičů), které je následkem příbuzenského křížení. Tato zvířata často trpí různými zdravotními problémy. Tygří samci váží v průměru kolem 210 kg (rozptyl 180–250 kg), obzvláště velcí jedinci až okolo 300 kg a zcela výjimečně i více. Nejvíce tygrů dnes žije v Indii. Odhaduje se, že zhruba na 15 000 běžně zbarvených indických tygrů připadá jeden bílý tygr. V ZOO jsou bílí tygři populární atrakcí. Tygr má skvělý sluch a zrak, který používá při číhání a lovu kořisti, orientaci v prostředí a komunikaci. Tygr dokáže najednou spořádat 18 až 40 kg masa. V zajetí se tygr dožívá 16 až 18 let, ve výjimečných případech až 26 let.
Surikaty obývají suché savany, pouště a polopouště v jihoafrickém vnitrozemí. Před sluncem a predátory se ukrývají ve skalních štěrbinách, termitištích a norách, buď po jiných savcích, nebo si je vyhrabávají sami. Surikaty se pohybují ve skupinách až 30 jedinců s přísnou sociální strukturou. V čele skupiny stojí dominantní pár, který se zpravidla jako jediný rozmnožuje. Pokud má mláďata jiná než dominantní samice, záleží na rozhodnutí vedoucího páru, jestli zůstanou naživu. Dominantní samice může podřízené samice šikanovat, vyndávat jejich mláďata z nor, popřípadě je i usmrtit. Surikatí jídelníček tvoří i jedovatí hadi, pavouci a štíři, neboť surikaty si s jejich jedem dokáží poradit a jsou vůči němu imunní. Název surikata má původ ve francouzštině, kde souris-chat znamená něco jako „myšokočka“.
Je rozšířena v jižní Africe, Botswaně, Namíbii, na jihu Zimbabwe a Angoly. V křovinatých oblastech i savanách a polopouštích. Žirafa je nejvyšší zvíře na zeměkouli. Je to celkově zvláštní zvíře. Žirafy jsou klidná a mírumilovná zvířata. Tvoří menší stáda většinou o 5-12 kusech, jsou ale známy i případy, kdy mělo stádo přes 150 kusů. Stádo vede stará a zkušená samice, která řídí veškerý život uvnitř. Živí se rostlinnou potravou. Okusuje větvičky a listí nejčastěji na akáciích, které omotává svým fialovým až 40 cm dlouhým jazykem. Žirafa vydrží poměrně dlouho bez vody (některé zdroje uvádí 30 dnů i víc) a v období sucha si vystačí s vodou z potravy. Při pití musí žirafa roztáhnout přední nohy, aby dosáhla na hladinu vody a je v této pozici velice zranitelná. Proto bývá u pití ostražitá. Běhá rychlostí až 50 km/h. V přírodě se dožívá 20–25 let, v zajetí až 33 let.
Jedná se o typického všežravce, který k životu upřednostňuje staré lesní porosty. Prase divoké bylo vždy významnou lovnou zvěří, díky čemuž se velmi často objevuje ve folklóru. Bylo z něj vyšlechtěno prase domácí, které se chová pro maso a tuk. Prasata divoká byla odpradávna vnímána jako škodná zvěř. Dospělý samec prasete divokého se označuje jako kanec či kňour, samice jako bachyně, mládě od porodu (metání) do 31. března následujícího roku jako sele. Pro dospělá prasata představuje největší nebezpečí zejména vlk nebo medvěd, selata se mohou zase stát relativně snadnou kořistí rysů, lišek, koček divokých nebo různých dravců (orel skalní a mořský), popřípadě výrů. Prasata je v ČR povoleno lovit celoročně.
Želva obrovská je velká suchozemská želva, která žije na Seychelských ostrovech. Patří mezi nejdéle žijící tvory na světě. Délka krunýře dospělé želvy je až 120 cm, může vážit až 200 kg a dožívá se až 160 let. Je tak druhou největší suchozemskou želvou. Karapax (hřbetní část krunýře želvy) má hnědou barvu a tvar vysoké kopule. Mohutné nohy slouží také jako opora těžkého těla. Krk má velmi dlouhý, a velmi velký, což pomáhá želvě využít větví až do jednoho metru od země jako zdroje potravy. I když jsou typicky pomalé a opatrné, jsou schopny značné rychlosti. Jsou také vynikajícími plavci. Nejvíce jsou aktivní v nočních hodinách, kdy tráví čas hledáním potravy. Živí se převážně listy, plody a výhonky rostlin, občas i živočišnými zbytky, jsou tedy býložravci.
Krocan divoký je nejtěžší hrabavý pták. Samec krocana divokého je velký a těžký pták, měří až 120 cm a váží kolem 10 kg. Má dlouhé nohy a krk, krátká a zakulacená křídla a široký ocas. Hlava a krk jsou lysé, s masitými, červenými laloky a výrůstky na hlavě, bradě a krku. Při vzrušení laloky zduří.